Bouráme

Nedávno jsme už dostali povolení ke zbourání chaty na našem pozemku. Minulý čtvrtek jsem měla dovolenou a s Pavlem jsem se pustila do bourání. Původně jsem chtěla sundavat střešní krytinu, ale protože jsem se bála vylézt na střechu, tak to udělal Pavel. On je zvyklý lézt po střechách a obecně po výškách, protože to vyžaduje jeho práce technika. Takže pro něj to bylo jako nic, takhle nízká chatka. Nejdřív sundal krytinu a pak i prkna ze střechy.

Já jsem vytrhávala z vnitřních stěn chatky dřevěná prkna. Docela mě to bavilo, fyzická práce mi nevadí, naopak se mi zalíbila, ale druhý den mě bolelo celé tělo. Přece jen jsem asi 8 hodin pracovala s páčidlem, tak to bylo znát.

 Našla jsem překvapení - na jednom prkně z rubové strany jsem objevila nápis Centrala Rybna Gdynia Polska. Že by chatka byla postavena z beden od ryb? :)

Už jsme zbourali i jednu stěnu, další nás čekají v nejbližších dnech

Střípky z předchozích dní

Na pozemku jsme měli docela dost práce. Už nám přišly sazenice jilmu sibiřského na živý plot, tak jsme je museli zasadit. Bylo jich 150. Než abychom dělali 150 děr, tak Pavel vymyslel, že vykopeme dlouhou strouhu podél plotu. Pavel kopal krumpáčem, docela dost si máknul. My s Péťou jsme šli za ním a vybírali jsme vykopanou hlínu. Šlo to docela špatně, protože tam bylo snad víc kamení než hlíny.  Ale máme hotovo, o víkendu jsme dosázeli poslední kousky. Teď jen čekat, až plot povyroste :)

Další prací bylo vybírání kamenů z vykopané hlíny, vozíme je na hromadu a budou použity do základů domu

Připadala jsem si jak Popelka :)

Vytvořila jsem nové kruhové náušnice a náhrdelník. Šila jsem cihlovým stehem.

Co se týká mých úzkostí, tak se snažím svému strachu postavit, ale není to vůbec jednoduché. Asi s tím budu bojovat celý život. Bojuji s vtíravými myšlenkami, které mě děsí. Bohužel se jim musím záměrně vystavovat, pokud se jich chci zbavit. Někdy se lituju, proč zrovna já musím tohle podstupovat a někdy zase cítím odhodlání, že to zvládnu. Věřím, že už mi brzy bude lépe a že to zvládnu...zvládla jsem to už několikrát.

Střípky z předchozích dní

Včera jsme byli na pozemku. Asi je to divné, ale stále ještě není vyklizeno. Vyklidili jsme jednu z kůlen. Dokonce jsme tam našli poklad, nevím, jestli to má nějakou cenu, ale vypadá to zajímavě. Kufřík s nástroji obuvníka, vypadá docela dost staře. To je asi nejzajímavější věc, co jsme při vyklízení našli.

Pak jsme kůlnu zbourali, šlo to celkem dobře, ale Pavel si myslel, že to bude snazší - prý: "Do toho se stačí opřít a spadne to samo". No tak jednoduché to nebylo. 

Pak jsem se snažila vykopat díru pro výsadbu živého plotu. Původně jsme mysleli, že uděláme díru na každý keřík, ale vzhledem k tomu, že jich bude 150, tak je lepší udělat jednu dlouhou díru kolem plotu. Moc mi to bohužel nešlo, tak to doděláme příští víkend a Pavel mi s tím pomůže, vezme na to krumpáč, na ten já nemám sílu, tak jsem to zkoušela jen rýčem a motykou.

Dnes Pavel donesl na stavební úřad žádost o zbourání té chatky, která na pozemku stojí a co nejdřív bychom měli dostat hotový projekt na náš dům.

Ještě stojící kůlna

A už zbouraná

Vyrobila jsem několik nových šperků, doufám, že se brzy dostanu k jejich lepšímu nafocení a pak je dám k prodeji na Fler

Poslední dobou mi není moc dobře...zase se mi zhoršily úzkosti. Doufám, že se s tím co nejdřív vypořádám. Nejhorší je, že úzkost se dá překonat jedině tak, že se jí člověk postaví čelem. Najít k tomu odhodlání mi někdy trochu trvá. Ale musím...

Krátký cyklovýlet

Dnes jsme se vydali s Péťou na krátký výlet na kolech. Vylákalo nás ven slunce, ale moc teplo teda nebylo. V lese jsme byli úplně sami, jen cestou zpět jsme potkali paní s kočárkem na procházce. Zbožňuju brdské lesy, je tu tak nádherně a když máte štěstí, nepotkáte ani živáčka. Už se těším, až bude tepleji, miluju, jak les voní, když se do něj opírá slunce. A jízda na kole v lese je v parném létě osvěžující. 

Nebyla to naše první vyjížďka tento rok. Kola jsme vytáhli už v úterý. Moje kolo mělo měkkou gumu, tak mi ho Pavel dofoukl. Nejspíš to ale udělal špatně, protože když jsme vyšlapali na kopec k hájovně (a že nám to dalo zabrat), tak jsem zjistila, že moje přední kolo je totálně vypuštěné. Tak jsem musela sesednout a museli jsme se vrátit, ani jsem si nemohla za odměnu vychutnat jízdu z kopce dolů. Doma jsem ze srandy Pavlovi řekla, že je servisní technik na prd😂. Dofoukl mi kolo ještě jednou a dnešní vyjížďka dopadla dobře, jen Péťa byl trochu protivný a odmítal jet "daleko", takže to byla opravdu minivyjížďka...ale i za to jsem ráda...dost mě jízda na kole uklidňuje, loni mi vyjížďky na kole do lesa pomohly v těžkém období. Jen kopce mi dávají dost zabrat, musím často zastavovat, prostě to nevyšlápnu na jeden zátah...Pavel s námi nerad jezdí, protože ho strašně brzdíme a nebaví ho na nás pořád čekat. Ale jednou za čas se obětuje a jede s námi. 

V lese je ještě spousta zamrzlých louží a potůčků. Led je ale dost tenký, je to taková šlupička na povrchu...Péťa samozřejmě musel led zkoumat a stoupat na něj a propadl jednou nohou až na dno mělkého potůčků...celou botu měl samozřejmě skrz na skrz mokrou.

Jáchym

Představuji vám  nový přírůstek do mé plyšové rodiny - králíka Jáchyma💗 Šila jsem ho docela dlouho a zdá se mi moc roztomilý.

Jak se vám líbí? Doufám, že najde hodného majitele. Srdíčko jsem ušila z českých skleněných korálků cihlovým stehem a pak jsem ho na králíka přišila.

Na Jáchyma jsem použila mé poslední klouby, takže budu muset objednat nové. Péťovi jsem také slíbila plyšového kamaráda, chtěl by tmavě šedého medvěda. 

 Tyto sběratelské hračky nejsou vhodné pro děti a nesmí se prát, tak doufám, že se k němu bude chovat slušně😊a bude  ho mít spíše na ozdobu. Plyšáků má totiž jinak až dost...a jeho oblíbencem je Frendík z Billy😏, toho tahá všude s sebou.

Jsem moc citlivá

Jsem moc citlivá...a od dětství mi to komplikuje život. Všechno moc prožívám, to dobré, ale bohužel i to špatné. Moc se vciťuji do ostatních lidí a do jejich pocitů.
Poslední dobou se necítím moc dobře. Před rokem jsem měla velkou krizi, myslím si, že to vzniklo hlavně stresem v práci a z mé touhy po dokonalosti a po tom, abych každému co nejrychleji vyhověla a nikoho si neznepřátelila. Bylo to koncem loňského února a já mám teď strach, že se to zase vrátí...ty úzkosti, pocit, že už mi nikdy nebude lépe. Naštěstí jsem se z minula poučila a celý rok si opakuju "Mysli hlavně na sebe a své (duševní) zdraví", ikdyž jsem se tím taky neřídila vždy, ale snažím se.
Nenávidím násilí. Nesnáším, když lidé ubližují sobě navzájem nebo zvířatům.
Někdy v září jsem na internetu narazila na jeden článek o jednom válečném konfliktu, bohužel tam byly i nějaké fotky...rychle jsem to s hrůzou zavřela, ale bohužel jsem něco (ikdyž málo) viděla. Měla jsem z toho hrozné pocity znechucení, strachu, hrůzy a nedokážu doteď pochopit, jak se vůbec něco takového mohlo stát. A dělo se takových věci samozřejmě během historie dost a dějí se někde stále. Cítím hroznou bezmoc, že se tohle děje, dělo a bohužel asi dít bude, vadí mi, že to nemůžu ovlivnit. Rozumíte mi? Máte někdy taky takové pocity? Někdy si říkám, že jsem v tom sama, že ostatní, lépe řečeno většina ostatních, nad tím mávne rukou. Ve mně to zůstává strašně dlouho a někdy mám pocit, že už se toho nikdy nezbavím. Je mi moc líto lidí, kteří nemohli prožít obyčejný šťastný život. Od té doby, co mám dítě mi přijde, že jsem ještě citlivější a k násilí míň tolerantní.
Včera jsem byla na psychoterapii, kam chodím už 5 let a svěřila jsem se tam s tímto. Zase jsem tam skoro celou dobu probrečela (taky jeden ze znaků mé citlivosti - brečím často). A psychoterapeut mi řekl, že kdyby byli všichni tak citliví jako já, tak by třeba ani žádné války nebyly a že svět takové lidi potřebuje. To mi zvedlo sebevědomí, ale být citlivá je tak náročné. Je náročné smířit se se světem, tak jak je. Člověk nemůže měnit ostatní, ale aspoň jim může jít příkladem,  a aspoň v tom vidím nějakou naději.

A stále vyklízíme

Včera jsme byli asi dvě hodiny na pozemku. Původně jsme tam tento víkend jet neměli kvůli Pavlově pracovní službě, ale nakonec jsme to vyřešili tak, že nás tam Pavel dovezl (mě a Péťu), vysadil nás tam a odjel zase pracovat. Udělali jsme tam toho za tu ne moc dlouhou dobu celkem dost. Počasí bylo nádherné...připadalo mi, jak kdyby byl už duben. Taky u vás bylo tak krásně? Sníh už nikde...ale na naší současné zahradě je ho ještě dost. 

Vyklízeli jsme jednu menší boudu na nářadí, kterou budeme taky bourat...zase tam bylo snad všechno, co si lze představit - nábytek, sklenice, boty, starý kabát, dřevo, kovové tyče, staré noviny, nádobí, okna, květináče atd. Tak jsme to vytahovali a třídili. Pak jsem se snažila sekyrou rozbít jednu skříňku (botník), ale nedodělala jsem to, dělalo to moc hluku a nechci naštvat sousedy už takhle na počátku😃

Potom jsme se pustili do vyklízení další větší boudy, kterou chceme zachovat a skladovat tam nářadí. Tam jsme našli nářadí různého druhu a kvality, kolečka od kočárku, hrnce a kýble všech velikostí, štafle, hadici, uhelné brikety (které dáme Pavlově mámě), skříň, myslím, že jsem někde vzadu zahlédla starý sporák (ale to zjistíme, až se k němu prokutáme), obrovský balík molitanu, IPA (asfaltové pásy), nějaký bílý prášek (asi vápno - těchto věcí se bojím nejvíc, nikdy nevím co to může být), několik kanystrů s benzinem, lahve s petrolejem atd. atd.

V týdnu byl na pozemku Pavel se svým známým a rozřezali ten spadlý modřín, byl úplně vyschlý. A pořezali pár malých nemocných  stromů.

Vím, že teď se neděje nic moc zajímavého, co se pozemku týče...jen vyklízení, odvážení a pořád dokola, ale časem, až se začne bourat a stavět, tak i články zde budou záživnější😄