Střípky z dovolené 2018

Tento článek jsem chtěla napsat už v srpnu, po našem návratu z dovolené, ale bohužel jsem se k tomu nedostala a pak už jsem na to neměla myšlenky. Na mém předešlém blogu jsem se o naší dovolené krátce zmínila a přidala jsem tři fotky s tím, že zbytek rozepíšu a ukážu později. No, nemyslela jsem si, že to bude až tak pozdě, tak snad mě omluvíte. Konečně Vám přináším fotky a pár informací ohledně našeho výletu k polskému moři.

První zastávku jsme si udělali v Ústí nad Labem. 

Výhled na rozhlednu Větruši

Večer jsme dojeli do Drážďan a ubytovali jsme se v kempu. Postavili jsme stan a šli jsme se podívat do Primarku. Kemp byl moc pěkný, dokonce s bazénem, který jsme ráno využili a trochu jsme si s Péťou zaplavali. Je to fakt příjemné takhle po ránu. Ráno po snídani jsme kemp opustili a vydali jsme se na prohlídku Drážďan.

 Model slunce a Péťa

Kostel Frauenkirche - koncem druhé světové války byl vybombardován a trosky kostela byly ponechány jako připomínka hrůz války. Po sjednocení Německa bylo ale rozhodnuto o rekonstrukci kostela a ta byla v roce 2005 dokončena.

Barokní areál Zwinger

Naše další zastávka byl zámek Moritzburg - tento zámek je známý tím, že se zde natáčela slavná česká pohádka Tři oříšky pro popelku. Na schodech zámku je dokonce kovový střevíček s německým  i českým nápisem Popelčin střevíček...a také tam prodávají spoustu suvenýrů s fotkami L. Šafránkové a P. Trávníčka

Po prohlédnutí zámku a menší procházce (uvnitř zánku jsme nebyli), jsme nasedli do auta a vydali se do Polska. Večer jsme dojeli do města Štětín (Szczecin) a ubytovali jsme se v místním kempu Marina. Kemp byl moc hezký, příjemně nás překvapil. Byl tam moc milý recepční, který když zjistil, že jsme Češi, tak se snažil, abychom se domluvili česko-polsky, ale bohužel nám to moc nešlo. Takže angličtina to jistila. Nerozuměli jsme polskému slovu namiot, teď už víme, že je to stan😄

Ráno po probuzení a po snídani jsme se šli projít po kempu, kde byl i přístav pro lodě.

Poté jsme vyrazili na prohlídku Štětína. Je to moc hezké přístavní město na řece Odře. Když jsme tam přijížděli, i když jsme pak odjížděli, vždy jsme na jednom místě na mostě silně cítili čokoládu. Pak jsem na internetu zjistila, že zde sídlí jistá čokoládovna a že vůně čokolády je typickou vůní Štětína.

Nahnuté náměstí se sochou anděla Svobody

Kostel svatého Petra a Pavla

Zbytek fotek z naší dovolené Vám přinesu příště, ať se máte na co těšit.

Panely s mými kresbami

Dnes mi poštou přišly tyto bavlněné panely. Na Fleru jsem našla jednu prodejkyni, která Vám natiskne na přání obrázek na látku (v tomto případě bavlněné plátno). Tak mě napadlo nechat si natisknout tyto moje kresby. Myslím si, že se tisky moc povedly, jsem spokojená.

Mám v plánu ušít taštičky a tyto tisky na ně našít. Nebo mě napadne třeba ještě něco jiného. V pátek mám dovolenou, tak bych se do toho ráda pustila. Na stroji jsem nešila hodně dlouho, tak bych chtěla zase začít. Poslední dobou jsem se věnovala ručnímu šití a stroj zahálel, tak je na čase ho zase oprášit.

Narozeniny

Dnes mám narozeniny...je mi už 33 let, zdá se mi to neuvěřitelné. Péťa mě potěšil, když mi popřál a za své kapesné mi koupil pistácie. V práci jsem dostala od kolegů zase pekanové ořechy a kešu. Ořechy prostě miluju a jím je každý den.

Nějak se na svůj věk necítím, také si myslím, že vypadám o dost mladší. Jen se mi už objevují ve vlasech šediny. Mám takovou příhodu, kdy jsem se procházela s Péťou po vesnici, potkali jsme nějakou paní s malou holčičkou a paní povídá: „Vidíš, děti někam jdou.“ To měla na mysli mě a Péťu 😂 Nebo si občas někdo myslí, že jsme sourozenci.

Zdá se mi, že čím jsem starší, tak tím čas letí rychleji. Ale myslím si, že takový pocit má asi dost lidí. Hlavně se říká, že nejvíce je to vidět na dětech, jak čas utíká...a je to pravda. Přijde mi to jako nedávno, co byl Péťa malé mimino...a zanedlouho z něj bude puberťák.

Střípky z víkendu

Sobotu jsme měli odpočinkovou, nic moc jsme nedělali. Zato dnes jsme se vypravili po dlouhé době na pozemek. Péťa nepotřebuje branku, klidně přeleze plot. Leze vlastně, kde se dá, hlavně po stromech. Tohle se naučil v lesní školce/škole. Jsem ráda, že je tak mrštný a šikovný (než se člověk otočí, už je na smrku ve výšce dvou a více metrů), ale nezastírám, že mám o něj dost často strach. Snažím se to nedávat moc najevo, abych ho tím nějak nevystresovala. Jen vždycky pronesu: „Hlavně opatrně.“

Opět jsme pokračovali ve vyklízení boudy. A opět toho bylo strašně moc. Naplnili jsme spoustu tašek oblečením (minule jsme už odvezli 110 Kg), talíře a ostatní porcelán jsme naskládali do beden, železné věci jsme nastrkali do bedýnek, škopků, kýblů (časem to odvezeme do sběru), sklenice do dalších bedýnek a tašek, plasty všeho druhu a všech tvarů do tašek, papír do papírových tašek😃směsný odpad (to co nespadalo do žádné předchozí kategorie) do dalších tašek...a postupně se toho všeho zbavujeme. Je to dost nepříjemná práce, už třeba z toho důvodu, že se vlastně hrabeme ve věcem úplně cizího člověka. Ono něco jiného je vyklízet třeba byt po příbuzném a něco jiného po člověku, kterého jste v životě ani neviděli. Pozemek a bouda patřily staré paní, které je teď přes devadesát let, je v domově důchodců a bylo ujednáno, že ten kdo koupí pozemek, koupí ho i s boudou a veškerým jejím obsahem. Je jasné, že paní by už na to neměla sílu. Ale prostě je to taková práce, která se mi moc nelíbí, všude je všechno a je toho hrozně moc...ale už to vypadá mnohem lépe, než když jsme boudu poprvé otevřeli. Navíc jsou všude pavučiny a já mám hrůzu z pavouků a jen čekám, kde na mě nějaký vykoukne nebo mi nedej bože rovnou spadne na hlavu.

Ušila jsem další zvíře, tentokrát králíka, teda vlastně králici. Jmenuje se Lili. Dělala jsem ji celý týden, vžy po večerech jsem se jí věnovala a ušila jí buď jednu končetinu nebo jinou část těla😄. Včera jsem jí vsadila oči, vyšila čumáček a přišila ouška. Jak se Vám líbí? Mně moc, ale už jsem si jednoho králíka ušila, takže Lili je na prodej a udělá radost někomu jinému. S tvorbou těchto sběratelských zvířat mi pomáhá i Pavel. Klouby se totiž dělají z takzvaných závlaček, které jsou ocelové a musí se kleštěmi ohýbat (doslova zatočit), aby se přichytily končetiny a hlavička k těličku. Na tohle já vůbec nemám sílu, takže vždycky nastoupí Pavel s kleštěmi a závlačky mi ohne.

Tenhle věneček jsem tvořila dnes dopoledne. Teda abych byla přesná, vytvořený jsem ho už měla dlouho, ale nevypadal přesně takhle. Ale jedna paní si přála ho předělat podle svých představ, tak jsem se snažila jí vyhovět. Snad se jí bude líbit.

Výlet na Sněžku

V září jsme se rozhodli, že konečně vyšplháme na naši nejvyšší horu Sněžku. Už jsme to plánovali docela dlouho, ale vždycky nám do toho něco vlezlo nebo se nám nechtělo nebo nebylo vhodné počasí...znáte to. Do té doby jsme ani jeden na Sněžce ještě nebyl.

Sněžka je situována na hranicích Česka a Polska, cesta ke Sněžce více či méně kopíruje česko-polskou hranici a nazývá se Cesta česko - polského přátelství (Droga przyjaźni polsko-czeskiej)

Po cestě se nám stala menší nehoda. Pavel na benzínce dohušťoval kola a jedna pneumatika byla trochu poškozená, dohušťování nevydržela a roztrhla se. Byla to obrovská rána, já jsem se dost lekla a Péťa se z leknutí rozbrečel. Naštěstí se nikomu nic nestalo. Pavel nandal na auto rezervu a jelo se dál.

Dojeli jsme do Horní Malé Úpy. A pak jsme se vydali po Cestě česko - polského přátelství na
Sněžku. Délka trasy byla 7 km tam a 7 km zpátky, což moc není, ale vzhledem k tomu, že se celou cestu šlo do kopce, tak to bylo celkem náročné a mě pak celý týden bolelo skoro celé tělo. Ale stálo to za to. Místy byly nádherné výhledy. Na vrcholu Sněžky stojí polská bývalá meteorologická stanice - je to moc zajímavá stavba (připomíná UFO), ale v současné době je opuštěná. Z toho jsem byla dost zklamaná, protože jsem si myslela, že si tam dáme nějaké občerstvení, dokonce jsem si s sebou brala zloté, které mi zbyly z dovolené. Pak tam také je Česká Poštovna Anežka, která ale měla pro změnu zavřeno, protože jsme se na vrchol doštrachali až nějak po páté hodině odpolední. O kousek dál stojí polská dřevěná rotunda, kam jsme také nahlédli.

Cesta zpět byla samozřejmě rychlejší než vzhůru, ale stejně jsme se vraceli už za tmy, bylo to trochu strašidelné. Celkově se mi výlet moc líbil, dokonce i Péťa výšlap zvládl a ani moc neremcal, že ho bolí nohy. A konečně jsme byli na nejvyšším vrcholu Česka.

Na začátku cesty

Nádherná příroda

Krásné výhledy

Socha u Boudy Jelenky

Péťa na česko-polské hranici

Pod vrcholem

Už jen kousek

Poštovna Anežka

Bývalá meteo stanice a občerstvení na polské straně hory

Rotunda